Spirála paměti

Jako dítě školou povinné jsem složila píseň. Nebylo mi tehdy více než deset let. Melodie asi zůstane navždy jen v mé hlavě, protože všechny pokusy o zpěvný přednes mého Koníčka vyvolávají u mého komorního publika projevy veselí – a píseň přitom není míněna jako komická, tak nevím, co s tím. Ale text se mi stále líbí.

Byl bílý, jako čerstvě padlý sníh.
Vítr hrál si s jeho hřívou rád.
Měl rychlé nohy a rád cválal.
Toužil doběhnout a ž k dálným končinám.
Už cválá v dál, ten bílý kůň, už cválá v dál a zpod kopyt mu jiskry srší.
Už mizí z očí nám, ten bílý kůň, jenom vítr přináší z modrých dálí kopyt zvuk a táhlé, smutné ržání.
Byl bílý, zmizel nám však z očí v dál, jenom vítr přináší z modrých dálí kopyt zvuk a táhlé, smutné ržání.

Po letech to vnímám jako loučení s dětstvím. I když u dítěte na základní škole to bylo zřejmě prapodivné. Možná symbolické. A tak šel čas, mnoho milovaných jsem pohřbila, našla i ztratila, pár milovaných jsem porodila. S některými jsem spojila svůj život, s jedním snad už navždy.

Píše se rok 2005. Je mi něco přes čtyřicet. Sedím se svým mužem v kulaté vaně plné voňavé pěnivé vody. Vyprávím mu o své říjnové procházce lesem plným voňavého měkoučkého listí, vyprávím mu o vůni deště, který mě cestou doprovázel.
I když ho miluji, on mě nechápe. Prý jsem dekadentní. A tak mu říkám – záleží
na úhlu pohledu. Když chceš vnímat sílu krásy kolem sebe, máš ji.

A někdy potom jsem změnila práci. Dostalo se mi té cti pracovat ve velké stabilní společnosti a dostala jsem příležitost k profesnímu růstu. Sice nikterak výrazně vzrostlému, ale i tak dostatečně uspokojujícímu mé ego. I když ego je spokojené, něco ve mně mě nechápe. Už nedokážu sedět se svým mužem ve vaně plné pěnové lázně. A taky už nevedeme hovory o dekadenci. A oba se těšíme na pátek. Začínám nemít v oblibě slova výkon, byznys, prachy. Můj muž mě miluje a tak mi říká – neber si to tak, je to jenom práce. A někdy v té době jsem složila další píseň. Melodie písně viz příběh skladby Koníček dítěte školou povinného. Ale text se mi líbí.

Sluneční pláň a vůně v ní.
A na ní kůň, černý jak noc, jako tma v nás.
A cválá k nám, též slunci vstříc.
A hříva, jako křídla, táhle dál to tělo silou vznešenou.
Tisíce hlav, tisíce lží.
však srdce v nás plá nadějí,
že černý kůň s hřívou temnou zažehne zář tam uvnitř nás.

Sluneční pláň a slunce v nás.
A na ní kůň, černý jak noc, jako tmy plášť.
A cválá k nám, běžíme s ním.
Tam ke hvězdám a slunci vstříc.

Píše se rok 2016. Je mi něco přes padesát. Bydlím na chatě v našem Bájodolí. V kabelce mám už tři měsíce podepsanou dohodu o ukončení pracovního poměru. Těším se z každého dne a na každý den. Ráno vítám slunce i déšť na zahrádce. Píšu tyto řádky, miluji, pěstuji, vařím, uklízím. Občas fotím. Chodím pěšky, jezdím na kole a tramvají. Jen máme tak malou vanu, že se do ní s mužem oba nevejdeme. A tak sedáváme na houpačce pod lípou, můj muž mi vypráví o starostech své aktuální pracovní pozice. Já ho miluji, a tak mu říkám – záleží na úhlu pohledu. Když chceš vnímat sílu krásy kolem sebe, máš ji.
Aneb jak praví jedna naše známá, jak praví písně, jak by to mělo být: CARPE DIEM

Autorka: Dana Dohnalová, metodička projektu Finanční gramotnost do škol

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů